Na každého jednotlivce, kterého jste možná nahlas či v duchu častovali slovy jako s křížkem nahoře (V závislosti na věku :-)  Nadevší pochybnost vás ani nenapadlo, co může stát za jejich odlišností.

Každý z vás určitě poznal alespoň jednoho člověka, který by odpovídal následujícímu popisu. (Ať už to byli vaši spolužáci, známí, děti známých, sourozenci vašich přátel, vaši sourozenci, nebo možná dokonce vaši rodiče :-)  Vedli dlouhatánské monology a byli nesmírně erudovaní v určité oblasti. Zahrnovali vás zevrubnými informacemi o těchto svých zálibách, ale jako by je úplně míjely známky toho, že vás jejich vyprávění nudí, že mu nerozumíte, nebo že někam spěcháte. Možná používali složitá cizí slova, odbornou terminologii, možná mluvili se zvláštní jednotvárnou intonací, nebo naopak působili jaksi přidrzle. Kdybyste někam poodešli během telefonickém rozhovoru, možná by si ani nevšimli, že nemají posluchače. Nikdy vás nenapadlo ani pochybovat o tom, že tito lidé jsou v oblasti svého zájmu velmi vzdělaní (hromadná doprava, auta, počítače, vesmír, meteorologie, dinosauři, politologie, oblíbená osobnost, hudba - nejlépe minimalismus, ...), ale vůbec jste si nedovedli představit jejich samostatný praktický život. Že půjdou na nákup, do banky, do hospody s přáteli. Vlastně ani žádné přátele neměli, a nezdálo se, že by jim to chybělo. S největší pravděpodobností neměli ani partnera, takže čelili poznámkám ohledně své sexuální orientace. Bylo jim jedno, jak vypadají, jestli mají staré seprané triko, stále tentýž povislý svetr, nebo neučesané vlasy.

Možná máte mezi svými známými dospěláky nebo děti, se kterými komunikace nevysvětlitelně drhne. Rozhovor s nimi má podobu dvou paralelních monologů "já o voze, on o koze". Když pak dojde k nevyhnutelnému konfliktu, jako by vůbec nevnímali vaše argumenty, a vedou si stále svou. Jejich upřímná kritika zahanbuje vás nebo vaše přátele, vůbec nedbají na nějaký bonton a společenská pravidla. Zároveň se ale zdá, že nechápou, když si děláte vy legraci z nich. Ani se neurazí, když by měli.

Dost možná se nejedná o egoisty se špatným charakterem, ale o jedince s poruchou autistického spektra. A dost možná, že o tom nemají tušení oni sami, ani jejich blízcí. Trpí soužitím, které je pro obě strany velmi náročné, a všichni zúčastnění se ptají: PROČ.

Poruch, které spadají pod souhrnný název autistické spektrum, je celá řada. Mají množství forem od hraničních, kdy si spíš ťukáte na čelo a smějete se, jakého jste potkali pošuka, až po těžké, invalidizující. V důsledku špatného povědomí si většina z nás představí „autistu“ jako agresivního šílence, který bije hlavou o zem, vydává nekoordinované skřeky, kouše se do zápěstí a bije všechny, kdo se jen pokusí k němu přiblížit.

Takové mýty ale uvádí společnost v omyl.

Lidičky s těžkou formou autismu diagnostikují včas, protože je na nich hned vidět, že něco není v pořádku. Ale autismus dovede vypadat i jinak, a většinou se to neví. Leckterý pacient s Aspergerovým syndromem teprve v dospělosti dostane odpověď na celoživotní otázku, proč si připadá "takovej jinej". Mnozí rodiče tzv. "lehkých" autistů ztrácí drahocenný čas, který by mohli věnovat včasnému rozvoji svého dítěte. (Protože je ani nenapadne, že by rozkošné batole, které miluje vrstevníky, nevadí mu doteky, nicméně nereaguje na zavolání, utíká, jí jen jedno jídlo, nadstandartně si oblíbilo nějaký neobvyklý předmět, mluví ve třetí osobě, nebo nemluví ve třech letech vůbec, mohlo být také autistické.) Přitom stačí prolomit klišé o autismu a včas zaregistrovat příznaky - nemusí být zdaleka všechny. A můžete tím výrazně změnit jeho život k lepšímu. Tvrzení, že všechny symptomy jsou nevratné, je mýtus! Čím dříve, tím lépe se deficit dá dohnat.

2. duben byl v roce 2007 OSN vyhlášen "dnem rozšiřování informací o problematice autismu". Lidé na celém světě si v tento den připomínají své příbuzné a přátele, kterých se toto téma dotýká. Na jejich podporu se rozsvěcí budovy modrým světlem, mnozí se oblékají do modrého oblečení, nebo si mění profilové fotky na sociálních sítích (ne, tentokrát to není vlajka ze solidarity k obětem teroristického útoku).

Proč právě modrá? Modrá je barva komunikace, se kterou mají autističtí lidé hlavní problém (někdo větší, někdo menší, ale mají ho všichni). Během celého dubna pak pokračují osvětové akce, konference, a další program věnovaný autismu a autistům.

Pokud se vám bude chtít, podpořte nás také. Ať už modrou barvou, nebo ještě lépe tím, že si ještě jednou vzpomenete na všechny ty divné lidi, které jsem vám připomněla na začátku. A na to, co je ve vašich očích dělalo "divnými". Mrkněte pak třeba někde na wikipedii na základní rysy Aspergerova syndromu a možná, že na ně už navždycky budete nahlížet jinak. I kdyby tenhle text pomohl jednomu jedinému člověku, budu šťastná, že jsem ho nepsala zbytečně.